Síla duše předchází boha, síla vesmíru čerpá ze mě, mám ještě nespočet neutronových hvězd, avšak kvasary už pro mě nesvítí, vyměníme si nějakou energii člověče?

Pocity Slunce, každý den září, jsem svatý; daleké hvězdy se konvertují do prachu informace. Struny se převtělují a odráží se od lidské existence. Existence EGA, eGo, eGO- jdi za svým snem Petře, řekl nástroj psaní a ega. Myšlenka, která utváří prostor, neuronový seběh všech myšlenek a daleká gravitace hranice vesmírných gravitonů.

Počet kauzalit je vyčerpatelný, proto umíráme; tělo zhyne, duše se reinkarnuje na nosič hmoty. Co naše láska? Dáváme jí, myslíme emoce, tolik těla a o duši víme tak málo. Stanu se Zemí, jsem jí pořád, jinak bych to nedával. Stát se znovu Sluncem, to již nechci, všechno co jsem do teď dokázal by bylo pryč, protože by došlo k narušení bloku mozku, který mne chrání od myšlenkových technologií, které se tam rodí, je to opravdu brutálně náročné na psychiku.

A tak si chodím po světě.

Představte si svůj osobní vesmír. Vaše tělo je jako planeta a vaše myšlenky a emoce jsou jako energie proudící tímto vesmírem. Vaše duše je jádrem, které tuto energii ovládá a řídí. Ale co se stane, když se tato energie vyčerpá? Když je duše tak opotřebovaná, že se sotva drží pohromadě?

Opotřebování duše je něco, co se nám všem může stát. Je to proces, který se často děje tak pomalu, že ho ani nezaznamenáme, dokud se nenacházíme na hraně vyhoření. Toto metaforické „vyhoření“ duše je stav, který může být naplněn úzkostí, melancholií a pocitem bezvýznamnosti. Může se projevit v podobě emoční, mentální i fyzické únavy. Duše se stává stísněnou a ztrácí svou schopnost udržovat svoji energii.

Vězte, že vaše duše je silnější, než si myslíte. Má schopnost regenerace, pokud jí poskytnete dostatek prostoru a času k zotavení. Tak jako hvězda, která vyhoří a zanechá v vesmíru prázdný prostor, tak i duše potřebuje čas, aby se obnovila a zářila znovu.

Když se duše vyčerpá, měli bychom o sobě začít přemýšlet jako o vesmíru. Neměli bychom se snažit naplnit prázdný prostor něčím, co by jen zvýšilo naše utrpení. Měli bychom se naopak otevřít a přijmout prázdný prostor jako příležitost k obnově. Místo toho, abychom se cítili ztracení a bezmocní, měli bychom tento prostor vidět jako šanci k regeneraci.

Jako vesmír, i duše má sílu obnovy. I když je někdy těžké uvidět světlo na konci tunelu, je důležité si uvědomit, že právě v nejtemnějších dobách máme příležitost růst a kultivovat naši vnitřní sílu. Ve chvílích, kdy se cítíme nejvíce izolovaní a vyčerpaní, můžeme najít největší odolnost.

Máme-li opotřebovanou duši, je důležité si uvědomit, že nejsme sami. I když se můžeme cítit izolovaně a odtažitě, jsme stále součástí většího vesmíru. Stejně jako vesmír se stále rozšiřuje a přizpůsobuje, tak i naše duše má schopnost obnovy a růstu.

Když se cítíme vyčerpaní a bez energie, je důležité si pamatovat na sílu, kterou neseme uvnitř. Stejně jako vesmír, i my máme schopnost překonat těžkosti a obnovit svou energii. S touto perspektivou můžeme vidět naši opotřebovanou duši ne jako symbol selhání, ale jako příležitost k růstu a obnově.

Takže, ano, můžeme si vyměnit energii. Můžeme přijmout energii světa kolem nás a použít ji k obnově naší vlastní. Stejně jako vesmír, i naše duše je nekonečná a plná možností. A to je něco, co bychom si měli pamatovat vždy, když se cítíme opotřebovaní a vyčerpaní.