Dosud jsem přežil

Svátost technologie, kterou vkládám do kolektivního nevědomí... po přečtení Ortomolekulární psychiatrie; jsem byl ten nejvyšší, vnímal jsem celou planetu Gaia? Či celý vesmír? Či i tu nicotu, kam světlo z nás neproniklo? Slunce se ve mne uchovává, jako střípek jeho hmoty, který mi dopadá na tělo, vedle nevinné bázi dětí je ze mne muž, který vnímá smrtelnost a dva světy se kryjí s univerzalitou; zlatá cesta boha jednoty konstruktu jeho hmoty se sejdou vždy každý den, kdy se probudím. Toto probuzení je tento konstrukt, ten největší a tam, kam zašel je uchováno v tomto textu a myšlenky jeho slyší, ale neboj dítě, je to normální, žijeme ve virtualitě a konec se blíží.