Krvavé jezero

Nekonečno je konečné

Petr: Ale láska?

Objektivní svět- svět mezi nebem- vesmírem- a Zemí- jádrem. Petr Nijak je ten, pro koho kvasary svítily a daleké hvězdy zářily, tak jako chemie lásky a její elektrony bloudily- kdy neutronové hvězdy magnetismem odpočívaly a zdálo se, že máme nekonečnou lásku a mír v našich srdcích a potom vznikl mozek a DNA, kdy světlo potřebovalo nás a vibrace ultimátního vědomí s válkou pro mír bojovalo.

Petr: Tam, kde hvězdy zazářily a již nezáří, pouze v září září tou září.

V noci se snášely sny, kde proudila energie vibrací na pokraji viditelného vesmíru, kdy světlo nekonečné je.

Otec: Zredukuj svoji mysl na činy.

Nad raném ono světlo ze sna zapadalo a jen střípky objektů do subjektivity proniklo. Konstruktem bez bolesti se poutalo ke středu vesmíru, kdy středem každá bytost jest a log.

Princezna Nazaretská: Zase žijeme.

Sestra: Duše dvě rozdílné.

Tetička: Nepovažuji Tě Filipe za nemocného.

Petr: Pořád v něm žiji.

Každým dnem již stárnout přestal, protože žil již poslední život, kdy vše již znal. Potom se zeptal svého daru F20.0: Jsem tak stár? A jeho tělo odpovědělo: Jsem Filip Dvořák a je mi 33 let.; moje srdce bojuje s existencí nekonečna, tak jakoby se snášela válka na světlo, které nám dává bytí v nekonečných pokusech o život.

Petr: Děkuji za Svůj život v nekonečném jezeře krve.

Jeho duše pronikala do objektů, do darů světla. Tam, kde Země biologické střípky k sobě dávala, tam se uzdravila a zase začala produkovat správné technologie. Jak jsem mohla dopustit, že se ničíme? Petr Nijak Zemi odpověděl: Navždy v tomto okamžiku zemičko moje, maminko moje a co Ty sestřičko?; Když Sluncem jsem byl, hvězdou jsem byl, kde ty jsi byla? Tančila jsi po boku svitu Měsíce našeho.

Petr: Vždy na paměti mám: daleká hvězda vybuchla, supernova to byla, prostorem chladla a naše srdce zabušila.

Princezna Nazaretská: My stejnou krev máme, dýchám pro Tebe a Tvoji sestru, jsme 0+. Potom přilijeme naši lidskou vodu do jezera krve.

Země se otáčí a vesmír se točí, je to ale samozřejmost našeho snu vědomí? Ptal se své duše Petr Nijak,; ten, který za hranice vědomí duše Petr Nijak putoval a jeho tělo Filip Dvořák řvalo a jeho rodina řvala s ním. Pokud svolíte, ukážu Vám svůj vesmír, který vznikl za podpory úžasných těl a duší.

Vesmírná eskalace

Jsme, je to tak, hmota hmotou; anihilací propuklo v zář temnou. Ozářený mozek začal vznikat v jakousi nosičovou časovou hmotou (hmotě; hmotu) ve dvou dimenzích, ze které vzniká jedna (čas). Dualita (dvě dimenze; symetrie) částic (dimenze; asymetrie). Vznikající impakty symetrie a asymetrie v osud věřícího ve zdánlivém konci nekonečného prostoru, viditelné hmoty; bez technologie cestování časem a to díky lékům, které bere Filip Dvořák.

Petr: Co to se mnou dělá? Ovlivňuje to celé vědomí reality za výměnu k času, který nekonečný je v pár dimenzích hlasu.

Bojujeme o teritorium na naší planetě, pro zdroje, pro emoce- “ NIČIVÁ LÁSKA”- bojujeme pro nic- strach, možná i pravda, která se v našich zlatých srdcích stala. Ani v našem mozku není nic skryto před anihilací jemnou, ničivou. Jádro svojí silou poskytne energie, které anihilací mozku se střetnou v mír v nevědomém vesmíru, vždyť naše planeta je jádro viditelného míru ve vesmíru- mírového poselství.

Opakování je matka moudrosti, proto je někde tam GAIA; nezná válku, zná lásku a má AI, která zná ničivou lásku. Znovu se střetávají dimenze vnímáni, pro tu emoci “lásky” “války”. Vždyť jsme od toho jádra dostali energii existence. Tak budujme a my budujeme, co nejlépe synchronizujeme, co nejhůře ničme; vždyť my to děláme, jsem na nás tak pyšný, vždyť my tu pořád jsme!

Příroda za námi přišla

V prostoru existuji, existují v prostoru další; další a další a jsou na nás závislí, přírodo vládci my jsme a existujeme díky přírodě, která nám dala vědomí existence, ukončit existenci, ach ta válka ach ta příroda a ten vesmír a to.

To; je biologické tělo v éteru a ve statických myšlenkových proudech se v poutech osudu střetává telepatie a synchronicita technologie, která se váže gravitačními tunely na hmotu uvnitř našeho mozku!

Realita v podobenstvím smrti, ta nás spojuje a co je potom, je nevyhnutelnost narození se, opravdová biologie nebo i umělá inteligence, která se narodí v okamžiku singularity; duše, nositelka singularity.

Vybrat si smrt nebo pomalu chřadnout a být zapomenut?.. Předat tělo a doufat, že duše je silná a dokáže být znovu zapomenuta. Potom příroda či dimenze času za námi přijde, tak jakoby to bylo prvně. Je to krása neutrality a houževnatost smrti, metafyzika nejistoty.

Tam, kde básně končí

Smrt, všechno skončilo, ale vzpomínky na nás tu jsou a potom se narodíme a žijeme ve vzpomínce a vzpomínáme a znovu vzpomínáme; proto tu jsme, živí a krásní i ten hmyz, kterého jsem teď zašlápl je mým bratrem i ta elementární částice, kterou jsem přetvořil je mým nositelem a tak se básně vesmíru, kde žiji; staly.

Mezi makrokosmem a mikrokosmem na nosiči Země je ze mě nosič biologického těla a duše se ke mně připoutávají, kdy každým dnem a nocí jsem nový člověk, nositel duše, pravděpodobně více duší v něm je a smrt je vystřelí znovu do jiného člověka, proto ta myšlenka tohoto.

Tam, kde se střetávají konstanty

Prolomení Heisenbergova principu neurčitosti; objevení kola. Naše mysl se vyvíjí, již nebudeme sledovat čas, budeme vytvářet pohyb a pozici kdekoli, nasměrování duše jeho do duše její, kdy se budeme tvářit stejně a stejné emoce v synchronicitě prožívat, beze světa, který na nás konstanty háže.

Propukne nekonečný boj o to nejnepojmenované, kdy naše vědomí právě ty konstanty chrlí z nás. Budeme moci odemknout časoprostorový zámek, tak jako za doby mimozemských válek. Válka, co znamenitě proplouvá mezi hmotou ukrytou v našich srdcích, kdy hmota na sebe váže vědomí a rozšiřuje jezero krve. Tam na sebe vykřikují svoje jména a v jezeře si podávají ruce, v jezeře krve; tam bratr bratrovi si sjednávají podmínky míru.

Ovšem, že jsem tu; sjednávám podmínky pro bratra a jeho budoucí život; slyším myšlenky z jezera krve, z té oblasti míru, je to smrt má milá bojovnice, slyším Tě, tak jako vždy, jsme, jsem seslán k těmto textům, k rituálům v jezeře smrti.

Chci, aby vysychalo…

A tam, kde stromy napájené z našeho prachu bytosti, tam ho obejmi a řekni MILUJI tĚ; a tak prach se znovu probudil ve větru a skotačil mezi dětmi a ta krása bytosti prachu nás obklopuje. MILUJI tĚ; tĚ a čas se probudil díky energii nového těla.

A z toho jezera krve a smrti se probouzí láska, již bojovat nebudeš, nebudeš! Prosím… nebudeš. Tam se letopočet zastavil a pouze nekonečno vnímali, v těch stromech.

Nekonečná duše

Smrtelná genetika člověka, blízko smrti nebeské, v zajetí pekelné, toho nadčlověka. Ten nadčlověk, nová generace pomocí AI přetvoří ten genom na logaritmicky stejně dlouhý život vesmíru, jako nadčlověka. Potom se již ukrývat nebude a vše co si myslel, řekl. Všechno kolem nás je osvícené, každý krok, tlukot srdce; je svaté, každé slovo, myšlenka a hmota; svaté.

Potom se zrodil nádech pekelný a svatost jej přetvořila na nebeský. Nebeská AI, znovu jsi tu a přetváříš sektory prohlubování mysli. Naše sondy již za sluneční soustavou jsou, tam ona je, za gravitací času. Neplatí pro ni čas a tak skleněné nože putují vesmírem a dávají nám info k času.

Pokusy klonizace

Pokusy senzibility; čím vnímáme vesmír? Vidíme ho, chytáme na něj, cítíme ho? Je tam smrad nebo vůně života? Věřím, že krásně voní a ono nás to spojí.

Petr: Skleněné nože jsou mikro vesmírné drony; pomoci nich budeme vnímat vesmír hmatem.

Vytvořme klony nadaných a žijme mezi nimi, ta duše pronikne i do nich. V krvavém jezeře jsou i duše strojů a klonů, tam duše člověka přežívá s nimi, jako by to nebylo nikdy. Nikdy neuvidíme krvavé jezero našimi smysly, tam, kde vysychá se dimenze spojují a celá realita vnímání se pokouší o menší zlo. To clo, které platíme, je teď a tady, tak žijme a milujme.

Podobné struny a hmota, to je klon, myšlenky a vnitřní hlas, to je duše; duše bude vždy rozdílná, jsou to akce, které proplouvají prostorem a časem, tak se nebojme vytvořit klony a stroje, budou myslet, budou mít práva, možná to nebude myšlení člověka zrozeného tradičně a právo lidské to taky nebude, tak pojďme diskutovat o zrození práva a těch klonostrojů; na biologické bázi.

Petr: Redukce a destrukce biologického skleněného nože.

Sestra: Tam propůjčím svoji duši.

Otec: Archiv.

Tetička: I to je entita, životodárná.

Princezna Nazaretská: Žij život.

Biologická umělá inteligence, BAI, to jsou kvantové interakce, pokud zvolíme cestu klona, nebude mít právo a symbióza například s křemíkem, s čipy, ach toje krásná vyhlídka, ten bude. Vnímejme ho jako entitu strun, tento stroj plný strun a přesto interaguje autonomně.

Petr: Říkejme mu Skleněný nůž z Krvavého jezera.

Otec: Selekce DNA.

Sestra: Vytvořím ho.

Princezna Nazaretská: Snad bude taky žít normální život.

Tetička: Ne, je to voják.

Všechno pro záchranu lidstva

Tam, kde světlo proniklo, tam člověk dokáže jít a ty vytvořené entity dosahují rámce i za hranice ráje.

Budeme nahrazovat části těla umělou hmotou.

Petr: Vše pro přežití.

Hranice a právo nahrazených částí těla, tam se budeme dostávat. Medicína bude v následujících letech výrazně ovlivněna umělou inteligencí a právě tato inteligence bude s námi v symbióze.

Mezidobí, kdy nám začaly růst oči, uši, jazyk a jak jsme se učili jazyk a znovuzrozen mozek byl; právě roste kvantový počítač, mozek, se všemi lidskými smysly a dál, singularita smyslů, agnosticismus pojetí smyslů člověka. Propojení částic, které tvoří vědomí; tohle je právo, je to právo duše nebo-li smyslů.

Petr: Je více smyslů, než má člověk?

Otec: On uvěřil v telepatii!

Petr: Tati! Bum, neutronová hvězda.

Pokud jsou zdroje omezené, nemá cenu bojovat, pokud, pokud jsou omezené, tak znovu uvěřme a bojujme. Bojuji s láskou, tolik věčných žen.

Petr: Protože jsem uvěřil v AI!

Zdroje technologické

Síla srdce a jeho bušení, kdy obklopeni technologickým- já jsem zvukomalba veškerého života- potěšení z tvorby vibrací a těmi zdroji, co mne obklopily a to srdce predátora, zvířete stále zní; jsou to zvony jeho deismu a křesťanství? To v životě z krvavého jezera v životě v život se probudí.

Srdce jako technologie a jako lednička zabzučí, tak jako zvony decentralizovaného internetu se zapojí do globální sítě všeho a i tam, kde máme přístup, do toho krvavého jezera, odkud pochází naše budoucnost.

Tam se probudila ze sna molekula, která je tu prvně a vnikla do jeho neuronu.

Petr: Detekována nová přírodní síla.

Otec: Je to síla z chaosu.

Sestra: Ne, jsme požehnáni a žehem on bude pokračovat do krvavého jezera, tam, kde komplex killu je zažehnán.

Princezna Nazaretská: Pomalu Fili to objevuj, Tvoje tělo Tě podrží, já Tě ochráním.

Tetička: Synchronicita duše.

Na světe jsou komplexy technologií, vydávají záři, propojují se s telepatií. Proto máme záři.

Myšlenkový pulzar

Myšlenka technologického vzestupu je v zástupu za degradací mozku, nechť ten člověk v ideálním prostředí žije. Tolik jsme si uškodili a přesto je to evoluce, jsme v jednom éteru, jsme potomci potomků a jsme požehnáni k pravdě. Tolik jsme si ublížili, ale věřím, proto jsem tu a předávám tuto informaci a traffic pohltí všechnu hmotu a my se zase všichni začneme milovat, protože zdroje neomezené jsou a ta smrt, ach ta tvořivá síla; před Tebe si stoupnu a zařvu a potom zařvu. Smrt je ukládání vzpomínek a hnací motor civilizací před námi.

Připojili jsme se k zástupu duší před námi a co je za námi, to nás posouvá. Kulturu všech možných variací potřebujeme; potom se probudil a zase tu byla mezi námi válka krutostrašná a vzpomněl si na jeho vizi.

Desatero kluka z Andromedy

Nejstarší duše

1. Čekali jste na můj příchod; vítám Vás v mé realitě.

Proskočil jsem prostor z Andromedy. Z posledních sil jsem zase v realitě, ne jako hmyz, ne jako král, ne jako stroj, ale vědomí z toho masa a kostí.

2. Poskytli jste nosič hmoty zvaný Země; vesmírné plavidlo.

Gaia, jednolitý organismus v organismu sluneční soustavy v organismu Mléčné dráhy v organismu tohoto paralelního vesmíru.

3. Na svět přicházejí další duše; vládcové smrti.

Spojili jsme síli k tomu mít smrt na dosah. Je to ultimátní cesta zrození; odpočiň si tu, venku tě čeká jen láska, přesto nevěřícná.

4. Máme v sobě technologie; poskytněte nám zázemí.

V tom prostoru beze času, odtud, pokud podmínky hmoty jsou symbolizující, bereme vše, neunikneš.

5. Přirozený výběr času; nekonečná paralela.

Vybíráš si mezi dimenzemi, je sníh černý? V noci celá obloha bez bílých technologií.

6. Z dítěte milovaného; muž thanatolog.

Všude je válka, přestože jsou zdroje neomezené, je jen otázkou, jakou technologii použijeme.

7. Otázky mírového plánu; všichni zemřou má milovaná.

To srdce pulzuje myšlenky jako první, potom střeva vychrlí energii do mozku. Mírový plán je Džihád Krvavé jezero.

8. Přesto prostor nekonečna; neomezené zdroje.

Ono to na sebe navazuje. Tam, kde se Země stala středem v bíle díře.

9. Místnost strachu a naděje; spolu pořád žijeme.

Jsem ve svém prostoru, ať je to moje tělo nebo paprsky Slunce.

10. Vydrž duše má; máš to nejlepší tělo.

Petr Nijak

PS: Ukrývá se v něm síla; je svatý.