Filozofie · Střední škola · kapitola 1

Počátky filozofie: předsókratici, sofisté a Sókratés

Filozofie se zrodila v 6. století př. n. l. v iónských městech na pobřeží Malé Asie. Řekové začali hledat přirozená vysvětlení světa a jejich otázky – Co je skutečné? Je změna jen zdání? Lze něco vědět jistě? – určují evropské myšlení dodnes.

1Od mýtu k logu

Mýtus vysvětluje svět příběhem o bozích (Hésiodova Theogonie, Homérovy eposy). Logos znamená slovo, rozum, zdůvodnění. Přechod nebyl náhlý, ale přinesl nový postoj: tvrzení se musí obhájit argumentem a může být kritizováno. Příznivé podmínky nabízely obchodní řecké městské státy (poleis) s kontaktem s jinými kulturami, volným časem a veřejnou diskusí.

Předsókratovští filozofové se ptali na arché – počátek a princip všeho – a na fysis (přirozenost, přírodu). Jejich spisy se dochovaly jen ve zlomcích a citacích pozdějších autorů.

2Mílétská škola a Pýthagoras

• Thalés z Mílétu (kolem 624–546 př. n. l.) – arché je voda; předpověděl zatmění Slunce (585 př. n. l.), přisuzují se mu geometrické věty.
• Anaximandros – arché je apeiron (neomezené, neurčité), z něhož se vydělují protiklady; první mapa světa, myšlenka vývoje živých tvorů z vodních.
• Anaximenés – arché je vzduch, který zřeďováním a zhušťováním vytváří ostatní látky – první pokus vysvětlit kvalitu kvantitou.
• Pýthagoras ze Samu a pythagorejci – podstatou věcí je číslo; objevili číselné poměry hudebních intervalů, harmonii sfér; náboženské společenství s vírou v převtělování duší. Objev nesouměřitelnosti (iracionality √2) prý otřásl jejich vírou v celá čísla.

3Hérakleitos a Parmenidés

Hérakleitos z Efesu („Temný“) učil, že vše je v neustálém pohybu – panta rhei (vše plyne). Světem vládne logos, rozumný zákon, a jednota protikladů: „Válka je otcem všech věcí.“ Symbolem je oheň, který stále mění podobu, a přesto zůstává sám sebou.

Parmenidés z Eleje tvrdil opak: jsoucno je, nejsoucno není. Co je, nemůže vzniknout z ničeho ani zaniknout; pohyb a změna jsou klam smyslů. Pravdu poznáme jen rozumem, ne smysly (cesta pravdy × cesta zdání). Parmenidés tím založil ontologii – nauku o bytí.

Jeho žák Zénón z Eleje hájil učení aporiemi – paradoxy, které měly ukázat rozpornost pohybu: Achilleus a želva, letící šíp, dichotomie (než doběhnu do cíle, musím uběhnout polovinu, předtím čtvrtinu…). Zénónovy paradoxy podnítily úvahy o nekonečnu až po moderní matematiku.

4Pluralisté a atomisté

Další myslitelé se pokusili smířit Parmenida se zkušeností změny: změna je jen míšení a rozlučování neměnných prvků.

• Empedoklés – čtyři „kořeny“ (země, voda, vzduch, oheň) spojuje Láska a rozlučuje Svár.
• Anaxagorás – nekonečně mnoho „semen“ látek; uspořádání způsobuje Nús (rozum, mysl). První filozof v Athénách, obviněn z bezbožnosti, protože tvrdil, že Slunce je žhavý kámen.
• Leukippos a Démokritos – svět tvoří nekonečně mnoho nedělitelných atomů různého tvaru a velikosti, pohybujících se v prázdnu; vše se děje z nutnosti. Vlastnosti jako barva a chuť jsou „podle mínění“, skutečné jsou jen atomy a prázdno. Materialistický a mechanistický obraz světa.

5Sofisté

V 5. století př. n. l. se pozornost obrátila od přírody k člověku a společnosti. V demokratických Athénách bylo třeba umět přesvědčit shromáždění a soud. Sofisté byli placení učitelé rétoriky a „ctnosti“ (úspěchu ve veřejném životě).

• Prótagorás: „Člověk je měřítkem všech věcí, jsoucích, že jsou, nejsoucích, že nejsou“ – relativismus: pravda závisí na tom, komu se co jeví. O bozích nelze nic vědět (agnosticismus).
• Gorgiás: nic není; i kdyby něco bylo, nebylo by to poznatelné; i kdyby to bylo poznatelné, nebylo by to sdělitelné.
• Sofisté rozlišili fysis (přirozenost) a nomos (zákon, zvyk – lidská úmluva). Byli kritizováni, že učí „slabší důvod činit silnějším“.

6Sókratés

Sókratés (469–399 př. n. l.) nic nenapsal; známe ho z dialogů Platóna a ze spisů Xenofónta a z Aristofanovy komedie Oblaka. Chodil po athénské agoře a rozmlouval s kýmkoli.

• Vědoucí nevědomost – „Vím, že nic nevím.“ Delfská věštírna ho prohlásila za nejmoudřejšího, protože si byl vědom své nevědomosti.
• Ironie – předstíraná nevědomost, kterou přiměl partnera vyslovit definici (Co je zbožnost? Co je statečnost?) a otázkami ukázal její rozpory.
• Maieutika („porodnické umění“, jeho matka byla porodní bába) – pomáhal druhým „porodit“ pravdu, kterou v sobě nosí.
• Hledání definic – co je ctnost obecně, ne jen jednotlivé příklady.
• Etický intelektualismus – ctnost je vědění; nikdo nečiní zlo dobrovolně, ale z nevědomosti. Péče o duši je důležitější než péče o majetek a slávu. „Nezkoumaný život nestojí za to, aby byl žit.“
• Daimonion – vnitřní hlas, který ho varoval před špatným jednáním.

7Kvíz – procvič si kapitolu