Filozofie · Střední škola · kapitola 5

Filozofie 19. století

Po Kantovi se filozofie rozdělila do mnoha proudů. Velkolepé systémy německého idealismu vystřídala kritika, která obrátila pozornost k hmotě, společnosti, vědě – ale i k osamělému jedinci, jeho vůli a úzkosti. 19. století připravilo všechny velké myšlenkové spory století dvacátého.

1Německý idealismus

Navazovatelé Kanta odmítli nepoznatelnou „věc o sobě“ a pokusili se odvodit celou skutečnost z jediného duchovního principu.

• Johann Gottlieb Fichte – vše vychází z činnosti Já, které klade sebe a svůj protiklad Ne-já; Řeči k německému národu.
• Friedrich Wilhelm Joseph Schelling – filozofie identity: příroda je viditelný duch, duch neviditelná příroda; romantické pojetí umění jako nejvyššího poznání.

Georg Wilhelm Friedrich Hegel

Hegel (1770–1831) vytvořil nejucelenější systém. Skutečnost je vývojem absolutního ducha (ideje), který se postupně uskutečňuje v přírodě, dějinách a lidském poznání a dospívá k sebepoznání. „Co je rozumné, je skutečné, a co je skutečné, je rozumné.“

• Dialektika – vývoj probíhá skrze protiklady: teze – antiteze – syntéza; každá syntéza „ruší“ protiklady a zároveň je uchovává na vyšší úrovni (Aufhebung).
• Fenomenologie ducha – cesta vědomí od smyslové jistoty k absolutnímu vědění; dialektika pána a raba (uznání).
• Filozofie dějin – dějiny jsou „pokrokem ve vědomí svobody“: na Východě byl svobodný jeden, v antice někteří, v křesťanském Německu všichni. Stát je „uskutečněním mravní ideje“.
• Absolutní duch se poznává v umění, náboženství a filozofii.

2Karl Marx a materialismus

Ludwig Feuerbach obrátil Hegela: ne Bůh stvořil člověka, ale člověk Boha – náboženství je promítnutí lidských vlastností do nebe. Karl Marx (1818–1883) a Friedrich Engels převzali Hegelovu dialektiku, ale postavili ji „z hlavy na nohy“: základem není duch, ale hmota a výroba (dialektický a historický materialismus).

• „Bytí určuje vědomí“ – ekonomická základna (výrobní síly a vztahy) určuje nadstavbu (právo, politika, náboženství, umění).
• „Dějiny všech dosavadních společností jsou dějinami třídních bojů“ (Komunistický manifest, 1848).
• Odcizení – v kapitalismu dělník nemá podíl na výsledku své práce; nadhodnota připadá kapitalistovi (Kapitál).
• Revoluce proletariátu má vést k beztřídní komunistické společnosti. „Filozofové svět jen různě vykládali, jde však o to jej změnit.“

Na Marxe se odvolávaly totalitní režimy 20. století včetně komunistického Československa, kde byl „marxismus-leninismus“ povinnou státní ideologií.

3Pozitivismus a utilitarismus

Auguste Comte – zakladatel pozitivismu a sociologie. Platné je jen to, co je dáno zkušeností a vědecky ověřitelné („pozitivní“); metafyzické otázky jsou bezpředmětné. Zákon tří stadií: teologické – metafyzické – pozitivní (vědecké). John Stuart Mill – logika indukce, liberalismus (O svobodě – zásada škody: svobodu jedince lze omezit jen tehdy, když škodí druhým), rovnoprávnost žen. Utilitarismus (Jeremy Bentham, Mill): správné je jednání, které přináší „největší štěstí největšímu počtu lidí“. Charles Darwin (O vzniku druhů, 1859) proměnil i filozofický obraz člověka.

4Schopenhauer, Kierkegaard, Nietzsche

• Arthur Schopenhauer – „Svět je má představa.“ Podstatou světa je slepá, nenasytná vůle k životu, která je zdrojem utrpení. Úleva přichází v umění (hudba), soucitu a askezi – vliv buddhismu. Pesimismus.
• Søren Kierkegaard – předchůdce existencialismu. Proti Hegelovu systému staví jedinečného jedince a jeho volbu. Tři stadia existence: estetické (požitek), etické (povinnost), náboženské („skok víry“, Abrahám a Izák). Úzkost, zoufalství („nemoc k smrti“), „Buď – anebo“.
• Friedrich Nietzsche (1844–1900) – „Bůh je mrtev“ – víra v absolutní hodnoty se zhroutila a hrozí nihilismus. Je třeba přehodnotit všechny hodnoty. Kritika křesťanské „morálky otroků“ (z resentimentu slabých) oproti „morálce pánů“. Vůle k moci jako základní hybná síla; nadčlověk – kdo tvoří vlastní hodnoty; věčný návrat téhož – zkouška přitakání životu (amor fati). Tak pravil Zarathustra. Jeho myšlenky později zneužili nacisté (s přispěním jeho sestry).

5Česká filozofie 19. století

• Bernard Bolzano (1781–1848) – pražský matematik, logik a kněz; Vědosloví, věty o sobě, předchůdce moderní logiky a teorie množin; za kritiku poměrů zbaven profesury.
• Herbartismus – vliv na české školství; Augustin Smetana – hegelovec.
• František Palacký – filozofie českých dějin jako zápasu demokratického slovanství a německého feudalismu; husitství jako vrchol.
• Tomáš Garrigue Masaryk (1850–1937) – Sebevražda hromadným jevem (příčina v krizi víry a mravnosti), Česká otázka – smysl českých dějin v humanitním ideálu navazujícím na reformaci a Komenského; kritický realismus; boj proti pověrám (hilsneriáda, Rukopisy). Demokracie jako mravní program: „Ježíš, ne Caesar.“

6Kvíz – procvič si kapitolu