Filozofie · Střední škola · kapitola 3

Středověká filozofie

Středověká filozofie se rozvíjela ve světě, kde křesťanství, islám a judaismus určovaly obzor myšlení. Ústřední otázkou bylo, jak spojit víru se zděděným rozumovým odkazem antiky – a středověcí myslitelé k tomu vytvořili mimořádně precizní logické metody.

1Víra a rozum

Křesťanství přineslo nové pojmy: stvoření světa z ničeho, osobní Bůh, dějiny jako příběh spásy s počátkem a koncem, hodnota každé lidské osoby, láska jako nejvyšší ctnost. Vztah víry a rozumu chápali myslitelé různě: od odmítnutí filozofie („Co mají společného Athény s Jeruzalémem?“ – Tertullianus) po jejich harmonii („Věřím, abych rozuměl“ – Anselm; rozum a víra se nemohou odporovat – Tomáš Akvinský).

Středověk se dělí na patristiku (2.–8. století, církevní otcové, obrana a výklad víry) a scholastiku (9.–15. století, školská filozofie na katedrálních školách a univerzitách).

2Aurelius Augustinus

Sv. Augustin (354–430), biskup v Hippo v severní Africe, spojil křesťanství s novoplatonismem. Ve Vyznáních popsal svou cestu k víře a jako první hluboce zkoumal nitro člověka: „Nechoď ven, vrať se do sebe, ve vnitřním člověku přebývá pravda.“

• Iluminace – věčné pravdy poznáváme díky božskému osvícení rozumu (ideje jsou myšlenkami Boha).
• Jistota sebe sama – „Si fallor, sum“ (mýlím-li se, jsem) – předjímá Descarta.
• Čas – existuje jen v duši jako přítomnost minulého (paměť), přítomného (pozornost) a budoucího (očekávání). Bůh je mimo čas.
• Zlo není samostatnou silou, ale nedostatkem dobra; pochází ze svobodné vůle člověka.
• O obci Boží – dějiny jako zápas dvou obcí: pozemské (láska k sobě) a Boží (láska k Bohu).

Na přelomu antiky a středověku působil i Boëthius (Útěcha z filozofie, napsaná ve vězení před popravou), který zprostředkoval Aristotelovu logiku.

3Scholastika a spor o univerzálie

Scholastická metoda: výklad autorit (Písmo, církevní otcové, Aristotelés), formulace otázky (quaestio), argumenty pro a proti, řešení a odpověď na námitky. Rozvoj univerzit (Bologna, Paříž, Oxford; Praha 1348).

Spor o univerzálie – jak existují obecniny (člověk, krása, kůň)?

• Realismus – univerzálie existují skutečně, před věcmi (ante rem, platónsky) nebo ve věcech (in re, aristotelsky).
• Nominalismus – univerzálie jsou jen jména, „hlasy“, existují pouze jednotliviny (post rem); Roscelin, Vilém Ockham.
• Konceptualismus – univerzálie existují jako pojmy v mysli (Abélard).

Spor měl i teologické a politické důsledky – v Čechách byl realismus spojen s Janem Husem a jeho stoupenci, nominalismus s jejich odpůrci.

4Důkazy Boží existence

• Ontologický důkaz (sv. Anselm z Canterbury, 11. stol.): Bůh je to, nad co nic většího nelze myslet. Kdyby existoval jen v mysli, šlo by myslet něco většího – co existuje i ve skutečnosti. Tedy Bůh existuje. Kritizoval ho již mnich Gaunilo (dokonalý ostrov) a později Kant (existence není vlastnost).
• Pět cest sv. Tomáše Akvinského (13. stol.) – z pohybu (první hybatel), z příčinnosti (první příčina), z nahodilosti (nutné jsoucno), ze stupňů dokonalosti, z účelnosti světa (nejvyšší rozum). Jde o kosmologické a teleologické důkazy vycházející ze zkušenosti.

5Tomáš Akvinský a Ockham

Tomáš Akvinský (1225–1274) vytvořil syntézu křesťanství a Aristotela (Summa theologiae). Rozum a víra se doplňují: některé pravdy lze poznat rozumem (Bůh existuje), jiné jen zjevením (Trojice). Rozlišil bytí (esse) a podstatu (essentia) – jen v Bohu splývají. Přirozený zákon je účast rozumného tvora na věčném zákoně; spravedlivá válka; společnost jako přirozená. Tomismus se stal oficiální filozofií katolické církve.

Vilém Ockham (asi 1287–1347), františkán, zastánce nominalismu. Ockhamova břitva: „Jsoucna se nemají zmnožovat bez nutnosti“ – ze dvou vysvětlení volíme jednodušší. Oddělil víru od rozumu – teologické pravdy rozumem dokázat nelze; tím připravil cestu novověké vědě.

6Arabská a židovská filozofie

Zatímco latinský Západ znal z Aristotela zpočátku jen logiku, v islámském světě se překládal celý řecký odkaz. Avicenna (Ibn Síná) – lékař a filozof, rozlišení podstaty a existence; Averroës (Ibn Rušd) z Córdoby – „Komentátor“ Aristotela, učení o dvojí pravdě (filozofické a náboženské); židovský myslitel Maimonides – Průvodce zbloudilých. Díky překladům z arabštiny ve 12.–13. století se Aristotelés vrátil do Evropy.

7Česká středověká filozofie a renesance

• Univerzita Karlova (1348) – první univerzita ve střední Evropě.
• Mistr Jan Hus (asi 1370–1415) – reformátor ovlivněný Johnem Wyclifem, filozofický realista; důraz na pravdu a svědomí: „Hledej pravdu, slyš pravdu, uč se pravdě, miluj pravdu, mluv pravdu, drž pravdu, braň pravdu až do smrti.“ Upálen v Kostnici.
• Petr Chelčický – odmítal násilí, válku i státní moc; ovlivnil Jednotu bratrskou i Lva Tolstého.

Renesance (14.–16. století) znamenala obrat k člověku (humanismus) a návrat k antickým pramenům: Mikuláš Kusánský (učená nevědomost, nekonečný vesmír), Pico della Mirandola (O důstojnosti člověka – člověk si sám volí, čím bude), Niccolò Machiavelli (Vladař – politika oddělená od morálky), Erasmus Rotterdamský, Thomas More (Utopie), Giordano Bruno (nekonečný vesmír s nesčetnými světy).

8Kvíz – procvič si kapitolu