Filozofie · Střední škola · kapitola 6

Filozofie 20. století

Dvacáté století přineslo dvě světové války, totalitní režimy, atomovou bombu i nevídaný rozvoj vědy. Filozofie se rozdělila na dva velké proudy – kontinentální (fenomenologie, existencialismus) a analytický (logika, jazyk, věda) – a obě se snažily porozumět člověku ve světě, který ztratil jistoty.

1Fenomenologie

Edmund Husserl (1859–1938), rodák z Prostějova, založil fenomenologii: „Zpět k věcem samým!“ Filozofie má popisovat, jak se nám věci ukazují ve vědomí (fenomény), bez předsudků a teorií. Metoda fenomenologické redukce (epoché) – „uzávorkovat“ přesvědčení o existenci vnějšího světa a soustředit se na prožitky. Vědomí je vždy intencionální – vždy vědomím něčeho. Pozdní Husserl: Krize evropských věd – vědy ztratily vztah k přirozenému světu (Lebenswelt), ze kterého vyrůstají.

2Martin Heidegger

Martin Heidegger (1889–1976), Bytí a čas (1927): evropská filozofie zapomněla na otázku po smyslu bytí. Člověk je pobyt (Dasein) – jsoucno, kterému jde o jeho vlastní bytí. Je „vržen“ do světa, je bytím-ve-světě, stará se o věci a druhé. Ve všednosti se ztrácí v neosobním „se“ (dělá se, říká se). Úzkost a vědomí bytí k smrti ho může vrátit k autentické existenci. Pozdní Heidegger kritizoval techniku, která proměňuje svět v zásobu surovin. Jeho angažmá v nacistické straně (1933) zůstává temnou kapitolou.

3Existencialismus

• Jean-Paul Sartre (1905–1980): „Existence předchází esenci“ – člověk nejprve je a teprve svými volbami se utváří; nemá předem danou podstatu. Člověk je „odsouzen ke svobodě“ a plně odpovědný za své činy; útěk od svobody je „špatná víra“. „Peklo jsou ti druzí“ (hra S vyloučením veřejnosti). Bytí a nicota, Existencialismus je humanismus.
• Simone de Beauvoir: „Ženou se nikdo nerodí, ženou se stává“ (Druhé pohlaví) – základ moderního feminismu.
• Albert Camus: absurdita – rozpor mezi lidskou touhou po smyslu a mlčícím světem. Odpovědí není sebevražda ani útěk do víry, ale vzpoura – žít naplno s vědomím absurdity. Mýtus o Sisyfovi, Cizinec, Mor, Člověk revoltující.
• Křesťanský existencialismus: Karl Jaspers (mezní situace), Gabriel Marcel.

4Analytická filozofie

Analytická filozofie považuje za hlavní úkol logickou analýzu jazyka – mnoho filozofických problémů vzniká z nejasného užívání slov.

• Gottlob Frege a Bertrand Russell – moderní matematická logika; Russellův paradox množiny všech množin, které neobsahují samy sebe.
• Ludwig Wittgenstein (1889–1951) – raný Tractatus logico-philosophicus: jazyk je obrazem světa, smysluplné jsou jen věty o faktech; „O čem nelze mluvit, o tom se musí mlčet.“ Pozdní Filozofická zkoumání: význam slova je jeho užití v řeči; jazykové hry; „Hranice mého jazyka znamenají hranice mého světa.“
• Vídeňský kroužek (Schlick, Carnap; Carnap působil v Praze) – logický pozitivismus: smysluplné jsou jen věty empiricky ověřitelné (verifikace) a logické; metafyzika je nesmysl.

5Filozofie vědy

Karl Popper (1902–1994): vědecké teorie nelze definitivně dokázat (problém indukce), lze je jen falzifikovat – vyvrátit. Vědecká je teorie, která riskuje vyvrácení (Einsteinova teorie ano, astrologie ne). Věda postupuje pokusy a omyly. V politice Otevřená společnost a její nepřátelé – kritika Platóna, Hegela a Marxe jako ideových předchůdců totalitarismu.

Thomas Kuhn (Struktura vědeckých revolucí, 1962): věda nepostupuje plynule; období „normální vědy“ v rámci paradigmatu střídají vědecké revoluce (Koperník, Newton, Einstein), kdy se mění celý pohled na svět. Paul Feyerabend: „Anything goes“ – metodologický anarchismus.

6Další proudy

• Hermeneutika (Hans-Georg Gadamer, Pravda a metoda) – umění porozumění textům a tradici; hermeneutický kruh, splynutí horizontů.
• Frankfurtská škola (Adorno, Horkheimer, Marcuse, Habermas) – kritická teorie společnosti, kritika kulturního průmyslu a „instrumentálního rozumu“; Habermas – komunikativní jednání a ideální diskuse.
• Strukturalismus a postmoderna – Claude Lévi-Strauss (struktury mýtů), Michel Foucault (moc a vědění, dějiny šílenství a vězení), Jacques Derrida (dekonstrukce), Jean-François Lyotard – konec „velkých vyprávění“.
• Politická filozofie – Hannah Arendtová (Původ totalitarismu; „banalita zla“ při procesu s Eichmannem), John Rawls (Teorie spravedlnosti – závoj nevědomosti, spravedlnost jako férovost), Robert Nozick (libertarianismus), Isaiah Berlin (negativní a pozitivní svoboda).
• Pragmatismus (William James, John Dewey) – pravdivé je to, co se osvědčuje v praxi.
• Emmanuel Levinas – etika jako první filozofie; tvář druhého, která mne zavazuje.

7Česká filozofie 20. století

• Emanuel Rádl – biolog a filozof, Dějiny biologických teorií, Útěcha z filosofie; kritika nacionalismu.
• Jan Patočka (1907–1977) – žák Husserla a Heideggera, nejvýznamnější český filozof 20. století. Navazuje na Sókratovu péči o duši jako základ evropské tradice (Platón a Evropa). Kacířské eseje o filosofii dějin: dějiny začínají tam, kde člověk otřese smyslem přijímaným bez otázek; „solidarita otřesených“. Tři pohyby lidské existence. Mluvčí Charty 77; zemřel po vyčerpávajících výsleších StB. „Jsou věci, pro které stojí za to trpět.“
• Karel Kosík – Dialektika konkrétního (1963), nedogmatický marxismus, inspirace pro Pražské jaro.
• Václav Havel (1936–2011) – Moc bezmocných (1978): posttotalitní systém stojí na lži, kterou každý přijímá (zelinář vystavující heslo „Proletáři všech zemí, spojte se!“). Odpovědí je život v pravdě. Dopisy Olze – filozofie odpovědnosti a „horizontu bytí“.
• Ladislav Hejdánek, Erazim Kohák (ekologická etika), Ladislav Tondl (filozofie vědy).

8Kvíz – procvič si kapitolu