Filozofie · Střední škola · kapitola 4

Novověk: racionalismus, empirismus, osvícenství a Kant

Vědecká revoluce 16. a 17. století (Koperník, Galileo, Kepler, Newton) otřásla dosavadním obrazem světa. Filozofové hledali nový pevný základ poznání: jedni v rozumu (racionalisté), druzí ve zkušenosti (empiristé). Obě cesty spojil Immanuel Kant.

1Francis Bacon a nová metoda

Francis Bacon (1561–1626): „Vědění je moc.“ Věda má sloužit zlepšení lidského života. Navrhl indukci – postup od pozorování a pokusů k obecným zákonům (Nové organon). Varoval před idoly, které klamou rozum: idoly rodu (omezení lidské přirozenosti), jeskyně (osobní předsudky), trhu (zavádějící jazyk) a divadla (slepá víra v autority a systémy).

2Racionalismus

Racionalisté považovali za zdroj jistého poznání rozum; vzorem jim byla matematika.

• René Descartes (1596–1650), „otec novověké filozofie“. Metodická skepse: pochybovat o všem, o čem lze pochybovat – smysly klamou, můžeme snít, může nás klamat zlý duch. Nepochybná zůstává jen jistota myšlení: „Cogito, ergo sum“ (Myslím, tedy jsem). Pravdivé je to, co poznáváme jasně a zřetelně; existenci vnějšího světa zaručuje dokonalý Bůh, který neklame. Dualismus: svět se skládá ze dvou substancí – myslící (res cogitans) a rozprostraněné (res extensa); tělo i zvířata jsou stroje. Problém: jak na sebe duše a tělo působí? Vynalezl analytickou geometrii (kartézské souřadnice).
• Baruch Spinoza (1632–1677) – monismus: jediná substance je Bůh neboli příroda (Deus sive natura) – panteismus; myšlení a rozprostraněnost jsou dva atributy téže substance. Vše je nutné; svoboda je poznaná nutnost. Etika psaná geometrickou metodou.
• Gottfried Wilhelm Leibniz (1646–1716) – pluralismus: svět tvoří nekonečně mnoho monád, duchovních jednotek „bez oken“, jejichž soulad zajišťuje Bohem předzjednaná harmonie. Žijeme v „nejlepším z možných světů“ (teodicea – ospravedlnění Boha tváří v tvář zlu; zesměšnil to Voltaire v Candidovi). Spoluobjevitel infinitezimálního počtu, dvojková soustava.

3Empirismus

Empiristé tvrdili, že veškeré poznání pochází ze zkušenosti: „Nic není v rozumu, co by dříve nebylo ve smyslech.“

• John Locke (1632–1704) – mysl je při narození tabula rasa (nepopsaná deska); vrozené ideje neexistují. Ideje vznikají z vnějšího vnímání (počitky) a vnitřního (reflexe). Primární kvality (tvar, velikost, pohyb) jsou ve věcech, sekundární (barva, chuť, zvuk) jen v nás. V politice obhájce přirozených práv (život, svoboda, majetek), náboženské tolerance a dělby moci.
• George Berkeley (1685–1753) – subjektivní idealismus: i primární kvality jsou jen v mysli; „Být znamená být vnímán“ (esse est percipi). Hmota neexistuje; trvalost věcí zaručuje Bůh, který vnímá vše.
• David Hume (1711–1776) – důsledný empirismus vede ke skepsi. Kauzalita není pozorovatelná – vidíme jen, že jedna událost pravidelně následuje druhou; spojení je jen zvyk. Proto je problematická indukce (problém indukce). Ani „já“ nevnímáme – jsme jen „svazek představ“. V etice: z toho, co je, nelze odvodit, co má být (Humova gilotina); morálka vychází z citu.

4Osvícenství

18. století: důvěra v rozum, pokrok a vzdělání, kritika předsudků, náboženské nesnášenlivosti a absolutismu. Encyklopedie (Diderot, d'Alembert). Voltaire – kritika církve, obhajoba tolerance („Nesouhlasím s tím, co říkáte, ale do smrti budu hájit vaše právo to říkat“ – výrok mu přisuzovaný). Montesquieu – dělba moci (O duchu zákonů). Jean-Jacques Rousseau – člověk je od přírody dobrý, kazí ho civilizace a majetek; Společenská smlouva – svrchovanost lidu a obecná vůle; Emil – přirozená výchova. Osvícenské ideje vedly k americké (1776) a francouzské revoluci (1789, Deklarace práv člověka a občana).

5Immanuel Kant

Immanuel Kant (1724–1804) z Královce provedl „koperníkovský obrat“: nejsou to poznatky, které se řídí předměty, ale předměty se řídí formami našeho poznání. Hume ho „probudil z dogmatického spánku“.

• Kritika čistého rozumu (1781): poznání začíná zkušeností, ale ne všechno z ní pochází. Rozlišuje soudy analytické (vysvětlující: „Všechna tělesa jsou rozprostraněná“) a syntetické (rozšiřující), a priori (nezávislé na zkušenosti) a a posteriori. Matematika a základy fyziky obsahují syntetické soudy a priori. Prostor a čas jsou formy názoru, kauzalita a další kategorie jsou formy rozvažování. Poznáváme jen jevy (fenomény), nikoli věci o sobě. Otázky po Bohu, nesmrtelnosti a svobodě rozum teoreticky rozhodnout nemůže (antinomie).
• Kritika praktického rozumu (1788): mravnost se zakládá na rozumu a povinnosti, ne na sklonech ani následcích. Kategorický imperativ: „Jednej jen podle té maximy, o níž můžeš zároveň chtít, aby se stala obecným zákonem.“ A: „Jednej tak, abys lidství ve své osobě i v osobě každého druhého používal vždy zároveň jako účel, nikdy jen jako prostředek.“ Člověk má důstojnost, ne cenu. Bůh, svoboda a nesmrtelnost jsou postuláty praktického rozumu.
• Kritika soudnosti (1790) – estetika: krásné se líbí bez zájmu; vznešené.
• Co je osvícenství? – „vyjití člověka z nesvéprávnosti, kterou si zavinil sám. Sapere aude! Měj odvahu používat svůj vlastní rozum!“ K věčnému míru – projekt federace svobodných států.

„Dvě věci naplňují mysl stále novým a rostoucím obdivem a úctou: hvězdné nebe nade mnou a mravní zákon ve mně.“

6Kvíz – procvič si kapitolu